POHOŘÍ ŠŤASTNÝCH KRAV

aneb průzkumná cyklovýprava po pohořích Harghitá a Caliman v Rumunských Karpatech očima Luboše Andrše 21.- 31. 8. 2003

Letos jedu z Bělé sám, ale vím, že čím drsnější akce, tím lepší parta, což mě nezklame. Jedeme na půl s vodáky (spíš vodačkami), kteří po našem vysazení v horách pokračují brázdit deltu Dunaje, aby nás za týden vyzvedli na smluveném místě za dvěma pohořími a o 300 km dál.

Nejveselejší parta v autobusu okolo Míši kalí jako o život a zásoby argentinského vína jim docházejí ještě před Jihlavou, kde nabíráme další kamarády. Na další zastávce v Brně doplní v Tesku zásoby a Valaši se svou nevyčerpatelnou slivovicí nastupující u Břeclavi nás svým lahodným mokem dorážejí. Přes Maďarsko se většinou spí, a tak se až ráno v Nádelacu v Rumunsku dozvídáme, že koš pokřtil (blléé) Míša a zajistí úklid. Jdeme měnit valuty, ale kukaň směnárny je prázdná. Zato nás obstupuje dav opálených mužů, kteří se bijí v prsa a prohlašují „My banka!“. Chvíli s nimi smlouváme, ale po chvíli oželíme ten rozdíl asi 50-100 Kč oproti kursu na kukani a měníme těch 30-50 Euro, které nám „západním“ turistům na týdenní pobyt stačí. Stáváme se milionáři, protože 30E = 1000000 Lei.

Ještě před osmou odrážíme přes Arad, Sibiu a Brašov, kde odbočujeme na Mercurea Ciuc a pronikáme do hor. Na cestě jsme strávili celý den a do obce Filia, kde končí asfalt, dorážíme před osmou večer. Před domky sedí na lavičkách obyvatelé obce, pro které jsme nyní první program.Vrátka u domů jsou otevřena a míří do nich zcela automaticky krávy, které se hrnou dolů z kopce proti našemu autobusu z pastvy. Za vsí se na prvním příhodném místě autobus otáčí a my se vyloďujeme. Již za šera každý rychle zvažuje, co vzít na týden s sebou do brašen a co nechat v busu. Za půl hodiny autobus směřuje k Černému moři a my na louku u potoka, kde stavíme stany už za tmy. Jdu s několika kamarády shánět pitnou vodu a po půl km narážíme na světélko patřící pile, kde se pálí v kamenných milířích z polen, která nejdou jinak zpracovat, dřevěné uhlí. Na můj dotaz „Ápa,ápa“ nás vedou uhlíři k nepříliš vydatnému prameni, kde se zásobujeme na druhý den .

Ráno vyrážíme po prašné kamenité cestě do kopce, zvykáme si na těžké brašny a asi po 15 km dorážíme do Sintinbru-Bai (900 m), vesnice, kde jsou vzdušné lázně - vývěry sirných plynú, takzvané mofety. V praxi to vypadá tak, že několik postarších osob postává v dřevěné budce a fetuje sirovodík. Jsou to většinou Maďaři, kteří tuto část Rumunska obývají, takže těch patnáct rumunských slovíček, co znám, je na nic. Mládež u chaty ve středu obce připravuje táborák a pouští k tomu z počítače maďarský vypalovačky, ale hlavně mají točené pivo. Doufejme, že těch sudů měli víc, jinak po našem nájezdu byli na suchu. Kus za vsí se Klub Valašských Starců snaží navázat kontakt s mladými cikánkami, které žebrají cigarety a zapalovač, Valaši přicházejí o oboje a od té chvíle už věří jen slivovici. Razíme dál do hor a setkáváme se s prvními ovčáky, jejich ovcemi a psy, kteří bůhví proč nemají rádi cyklisty. Dva na vás útočí zpředu a najednou máte třetího v boku - zkuste házet šutry na tři strany a ještě se pakovat pryč! Kopce jsou mírné, porostlé ztepilými smrky, občas se objeví louka, kde se ztrácí cesta, a po ohlodaných drnech (ovce si taky vybírají) drkotáme cik cak a hledáme správnou cestu. Průvodci se opodál dohadují, my ostatní odpočíváme na trávě, někdo nechává kolovat láhev. Než se dohodnou, koluje třikrát a už se nikomu nechce vstávat. Dál je to naštěstí z kopce a cesta končí u silnice, protínající pohoří. Po pivu u motýlku Bradet odbočujeme z hlavní na lázně Harghita Bai, deset kiláků krpálu na poslední kvalt, u cedule obce končí asfalt a začíná něco jako Špindl po Rumunsku. Ubytováváme se v kempu k velké radosti průvodců, budou to muset zaplatit, jsme přeci jenom klienti, né? Večer vyrážíme do hospody, měli by mít už dávno zavřeno, ale lahváče značek Hrgitá, Ciuc a Ursus nám hostinská vydává bez keců ještě asi hodinu a půl, pak zavolá „Terminátor“, což není Švancík, ale konečná a zamkne putyku.

Ráno je hůř, nad námi se v 1800 m tyčí vrchol Harghitá, pod který se máme vydrápat, a to doslova, po balvanech, které mají být cesta. Ten den se pořád štracháme přes všelijaké kořeny a polomy, tak jsme rádi, že pozdě odpoledne dotlačíme - dojedeme k chatě Salvamontu (HS) na Madrási, na tacháku sotva 20 km. Dáme pivka a jedeme tábořit o kus dál na „posedy“, kde je potok k pití i mytí, rozhled na okolní hory (jsme v 1600 m) a večerní táborák pod hvězdami, které jsou o dost blíž než doma. Ráno sjezdík do údolí, kde na odbočce čekáme na zbytek výpravy, po cestě se k nám doloudá stádo býků a krav, pasoucích se podél cesty sevřené potokem a strání. Nikomu se nechce mezi ně, stojí jako na potvoru v našem směru, a tak jako jeden z mála přítomných vesničanů vyrážím vpřed. Náhodou mě neušlapali, takže se za povzbuzování odměňuji ostatním tím, že začnu býkům halekat a tleskat za zadkem a proženu je mezi cyklisty, to bylo radosti! A zase do kopce, cesta se klikatí po trávou porostlých kopcích, kde pasou krávy pasáci, snad přímo ti, co o nich zpívá Nohavica. Přehoupneme sedlo a sjíždíme kamenitou cestou do obce Libán (ne v Českém Ráji), kde nám maďarská hospoda poskytuje maximální servis. Bohužel, mnozí si vynahrazovali, že se včera pořádně nesvezli, a tak si vynahrazují i to, že neprorazili a pumpy a fleky přišly vhod. Po obědě jedeme ještě asi 10 km po šotolině a po asfaltu sjíždíme do roviny a za námi zůstává pohoří Harghitá. Po asfaltu proti větru jedeme asi 30 km a k večeru hledáme něco k táboření. Sjíždíme z hlavní do vesnice Jolotca, kde si u celkem přátelských Maďarů doplňujeme zásoby (opět jazyková bariéra, ani paprika se nejmenuje paprika!) a ubytováváme se v obecním lesíku hned u obce. Opět se ukázalo, jak máme schopné průvodce. V obchodě, kde jsme se zásobovali, záhy došlo pivo - proto jsme šli tábořit, průvodci však zmizeli a vrátili se za čtvrt hodiny s Dácií a basou piv, kterou přivezl snaživý obchodník.

Ráno o šesté nás budí nádherná zvonkohra - to vyhánějí krávy na pastvu, při snídani se zjeví hospodář oblečený jak z filmů pro pamětníky a nabízí výborný domácí tvaroh .Za chvíli se po něm zapráší, abychom neurazili! Opouštíme pohostinnou obec lemovanou sametovými vypasenými kopečky a valíme na Toplitu, což je větší město na úpatí Calimanů a užíváme si civilizace. Po obědě vyrážíme do hor, pět km asfalt a potom už jen horská kamenitá cesta lemovaná potokem, která nás k večeru po asi 20 km vyveze na hřeben ve výšce skoro 1800 m nad pramenem a ovčínem. Zatímco dole bylo vedro, nahoře fouká studený vítr a je 10 stupňů. Provádíme osobní hygienu zpocených těl z korýtek, dlabaných z kmenů, na napájení ovcí.V tý kose ,stoje v mělké studené vodě, mi zmodrají nohy a zjišťuji, že na sprchu je nejlepší cykloláhev a rozdíl mezi bidonem a bidetem není zas tak velký. Stanujeme na hřebenu, pod zbytkem vysokých smrků, které byly asi dříve všude. Dnes tu už jsou jen zbytky kmenů na zemi, kolem kterých rostou malé smrčky - semenáčky, příroda si opět poradila bez člověka. A všude spousta brusinek velkých jako malík! Večer hrajeme u ohně hru na vyvolávání ducha z láhve a spát se jde až k půlnoci, jsme za větrem a u ohně je fajn. Komu by se taky chtělo, všude okolo jsou miliony hvězd, které se z té výšky zdají být i pod námi. Druhý den se cesta klikatí až do výše 2000 m, kde je meteorologická stanice a nejvyšší bod dosažený námi na kole. Bohužel se nám otevřel pohled na druhou stranu pohoří, kde se cosi těžilo a někdo odtěžil půlku obrovského kopce, cestou dolů projíždíme opuštěným dolem. Ještě předtím zastavujeme na oběd a kdo chce, dostává limit 2 hodiny na zdolání nejvyššího vrcholu - Pietrosul 2100 m. Zapojuji se do vrcholového týmu, který čítá dvě ženy a pět mužů a vyrážíme do kopce, převýšení je si 300 m, celou cestu běžíme a škrábeme se do kopce. Po zdolání prvního vrcholu se musí přeběhnout asi kilometr po planince a vyběhnout skutečný vrcholek je už sranda. Kupodivu jsme to za ty dvě hoďky stihli a byl to fajn adrenalin.

Po návratu zjišťuji, že mám prázdné zadní kolo, a jak ho rychle opravuji, daří se mi při cpaní kola přes špalky jedním pohnout a nevšimnout si toho. Pospíchám, ostatní jsou už na odjezdu. Při brždění z 10 km kopce prodírám plášť, který se ozývá v půli kopce „psssst“. Duši řežu na několik kusů a podkládám plášť, vydrží mi to do konce dnešní etapy. Teprve teď si uvědomuji, jaké následky může mít drobné zanedbání, do cíle je to ještě přes jeden vrchol asi 100 km. Druhý den mi to bouchlo znova a dostávám poslední rezervní plášť, který výprava má (svůj mám v busu). Na noc se utáboříme na krásném místě na soutoku dvou potoků, asi 1km od obce Gura Haitii, kde jsme se zásobili hlavně kořkou. Když prodavačce ukazuji na láhev koňaku Uniqua, hledá chvíli v magacínu, pak sundá z láhve cedulku, kolik stojí frťan, a dolívá láhev jinou kořalkou, špuntuje a prodává s profesionálním úsměvem - zákazníkovi je třeba vyhovět a jen nebalkánec na to zírá jako já. Kořky si ale neužiju, čert sere na jednu hromadu, a tak zatím co ostatní paří u ohně, já seru s ním (toho thajskýho tuňáka jsem neměl jíst). Pomáhá mi až Smecta, ale stejně mám ráno trochu teplotu. A tak se můžu rozhodnout - jet se „silničářema“ 70 km okolo po rovině nebo přes sedlo vysoké 1500 m necelých 25 km. To se mi zdá menší zlo. Povětšinou tlačíme do výšky skoro 1800 m a kape ze mě studený pot. Nahoře ztrácíme cestu a zatím co ji někteří hledají, já objevuji ovčí napajedlo. Došla nám všem už voda a tak pijeme.Slovák Bolek začne dokonce vařit polévku, a když mu říkáme, že jedeme dál, odpovídá, že se nají a pojede za námi. Stává se mu to málem osudným, po našem odchodu ho obkličují ovčáčtí psi, kteří většinou hlídají napajedla, a tak je rád, že zachraňuje rendlíky a mizí. Cesta dolů vlastně není, narážíme na ni až po dvou km přenášení kola přes pokácené kmeny, které někdo zapomněl uklidit. Sjezd po cestě je už brnkačka a končí v Dornisáře, dřevorubeckém Klondike. Ústředním bodem této obce je obří pila, a tak prašnou cestu lemuje změť dřeva, kůry, hlíny a několik zanedbaných domků.V suterénu socialistické bytovky není ani jedno okno, dveře jsou jen u místnosti, kde si z jediného kohoutku v okolí doplňujeme vodu. Zato obchody jsou hned tři na jednom místě. Vybíráme ten, který má oplocenou „zahrádku“ s několika stolky. Kola jsou zde v bezpečí a prach z projíždějících náklaďáků tolik neobtěžuje. Prodavačka chce využít příležitost, takže dostanete minimálně jednou tolik, než chcete. Když se snažíte prstem zkorigovat množství, málem o něj přicházíte. Když si jdete koupit výborný sýr nebo salám, vykopme prodavačka nejdříve toulavého psa, který jí chodí pod pult krást slupky od salámu, které hází na prkennou podlahu. Pijeme teplé pivo a paní vedoucí zasouvá do svého kazeťáku naši kazetu, tudíž se z repráku nade dveřmi ozývá na plné pecky „Papuče,pičó“, které Jarda nahrál asi na půl hodiny dokola. Konečně doráží Bolek a silničáři a jsme kompletní. Když divokou jízdou přijíždí na koních místní dřevorubci, připadáme si jak na divokém východě. Večer táboříme na kraji obce na louce, její majitel nám přichází říci, že bude lépe přesunout se na druhou stranu, na té naší pravidelně pří žnutí plaší zmije. Opět mě zachraňují Valaši, když si ze stanu dělám ždárák, přinášejí mi tyčky, které jsem zapomněl na minulém tábořišti. Díky!

Ráno nás čeká poslední etapa, nejdřív z kopce se zastávkou v Poiana Stampei, kde v serpentinách u obce stával hrad, na který Bram Stoker umístil svého Draculu. Nájezdům západních Drákulofilů zabránil Caucescu, který ho nechal zbourat. A tak jsme při popíjení piva před bistrem mohli koukat na paskvil hotelu Draculand, stojící místo něj. Je pátek a Rumuni mají nějaký církevní svátek, všude chodí svátečně oblečení lidé s monstrancemi průvodem ke kostelům.Od výčepní dostáváme pečivo - velké osmičky posypané sezamem, asi to patří ke svátku. Po sjezdu serpentinami asi 15 km po hlavní silnici na Bistritu odbočujeme na přehradu Calibita, která leží asi 3 km do kopce, který je v tom vedru to poslední, co jsme dnes schopni vykonat. Na přehradě v chlaďáku pivo Gambrinus (rumunský), místní speciality, takže koupat se jdeme až v pět. Přehrada je napůl vyschlá, ale voda je boží, když si člověk nemlátí kolena o šutry jako v potoce. Stavíme stany na hřebínku mezi dvěma zátokami, okolní dobrá místa jsou obsazena daciemi a Rumuny. Kolem se pasou spokojené krávy a občas se přiblíží nedůvěřivý toulavý pes. Odskáčou to zase Valaši, kterým sežere salámky, když jdeme večer zapařit do krčmy. Tábořit nám dovolil Rumun, který právě dobudoval systémem vlašťovka - hnízdo snad budoucí ústřední budovu campu, u příjezdové cesty na náš claim. Věnoval nám i zbytky dřeva na oheň, který zapalujeme až k půlnoci. V dolíku u vody nám nevadí vichr, který se rozpoutal, pouze si jdeme občas přikolíkovat stany. K druhé hodině přijíždějí vodačky a tak zábava pokračuje až do doby, kdy vichřice nabývá na síle. Každý si jde radši držet stan nešťastně postavený na hřebeni, v největším poryvu se ozývá praskot dřevěné budovy opodál, jejíž různá prkénka a trámečky nevydržely nápor větru. Ráno balíme, nakládáme kola a stíháme odjet s prvními kapkami deště. Nevydržel dlouho, ještě si cestou přes Napoca-Cluj a Oradeu užijeme vedra až až, ale počasí bylo letos stejně fajn jako celá akce. Tak napřesrok Drun Bun*. (*šťastnou cestu)

 

 

Lubomír Andrš.