Dát dohromady partu lidí na takovou šílenost jako jet po rovině 600 km ke studenému moři kupodivu nebylo tak těžké.

Horší bylo zvolit termín - lidé tohoto schopní jsou většinou dost vytížení, a tak jsme udělali kompromis a vyrazili už 25.května 2007, i když muselo být jasné, že to na koupačku moc nebude, taky původních devět dnů smrsknout na sedm,neboť skoro každý měl na příští víkend akci a doma rodinu...

Z Bělé jedeme tři - já, Milan a Pepa. Vyrážíme v pátek v půl páté do Hrádku n/N., kde se připojí v kempu Kristýna ještě Pavel. Dojíždíme po menší komplikaci s Pepovými sandály v 8 hodin. Od západu se žene černá stěna a sotva se schováme u hospody pod přístřešek, spouští se průtrž a bouřka - jako předzvěst, co nás čeká další dny. Pavel zajistil nocleh v chatce, takže ráno odjíždíme do růžova vyspalí (naposled na 7 nocí) z pořádné postele.

V trojmezí vyměňujeme zloté za koruny, dál od hranic to už nepůjde, a euro máme každý tak 100-150.

Promotáváme se Žitavou a hned za ní začíná pro českého cyklistu něco nepředstavitelného - podél silnice vede vydlážděná cyklostezka!

Poslední výhled na Jizerky nám cloní monstrum těžního stroje u polské Bogatyně, ale za chvíli stejně spadáme k Nise a jedeme údolím vedle řeky. Je pěkně kalná, asi do ni spláchla včerejší bouře kus polského dolu. Z koryta vyjíždíme až u zámku v Osterlitz, kde cykloška vede branami přes jeho nádvoří.

Další výrazný bod v té nudné rovině je Gorlitz, který s polským Zhořelcem propojuje nový most pro pěší .Je po poledni, ale síly ještě máme, tak odkládáme občerstvení až o kus dál. To se nám poštěstí na molu u starého mlýna (Kunstmuhle). Od majitele se dovídáme, že molo pochází z Gerlitz z doby, kdy nebyl most a bylo položeno na splav a přes celou Nisu byly stoly, pilo a tancovalo se s polskými sousedy. Pak byl postaven nový most. Provází nás také mlýnem, kde vyleštěné původní zařízení dotváří stylovou restauraci.

Cesta dál probíhá tu po hrázi po úzké asfaltce, tu objíždkami přes vsi a městečka. Je vedro, a tak se stavujeme na další pivo - “gross“ stojí většinou 2,5 euro?(a to i diesel!!). Tentokrát dostáváme pamětní knihu, do které se zapisují všichni, kdo jedou Oder-Najsku. Letos jsme asi 350. zapsaní. Před námi leží lázně Bad Muskau a taky černé mraky, před kterými se schováme u Plusu. Klášterské pivo tu mají za 25 centů a i ostatní potraviny za ceny jako u nás, tak doplňujeme zásoby.

Ještě trochu mží, když hledáme v lázeňském parku naši stezku. Na pódiu před zámečkem tu nacvičují operu na večer - právě zkouší Šumaře na střeše - tydlitydli nás doprovází na druhý konec, kde nacházíme naši cestu. Je už po šesté, a tak musíme myslet na nocleh.Cesta vede po hrázi - co vesnice to most uprostřed vyhozený do vzduchu - jestli na konci války, nebo až po ní, ví bůh. Nové mosty jsou sporadicky jen ve velkých městech.

Nakonec k deváté házíme koupačku a stavíme stany v háječku kus od cesty.Komáři nám nedají klid - až za síťkou ve stanu. V noci nás budí řádění divočáků v kálku asi 50 m od nás, po osvícení blikajdou mizí v řepkovém poli.

Ráno spěšně balíme. Komáři žerou pořád a po hrázi a tělese bývalé železnice dorážíme do Gubenu. Zde nás od řeky odklání nejrozšířenější německý nápis u silnice -Umleitung. Daři se nám zabloudit, takže se k soutoku Odry a Nisy u Ratzdorfu dostáváme až k poledni. Koupačka je senzační i to místo má své kouzlo. Z Polska přitéká mohutná řeka a do ní jako větší potok v pravém úhlu proudí Nisa. Nejhorší je, že po stejné objíždce musíme i odjet, radveg v okolí soutoku je v rekonstrukci, tak se hodnou dobu motáme, než dorazíme do Eisenhutenstadtu. K historickému městečku bylo přilepeno větší průmyslové město se slévárnami, vzniklé na rýsovacím prkně v 19. století.

Vedro je čím dál nesnesitelnější, a tak kolem třetí stavíme ve výletní hospodě. Než dopijem pivo, přichází průtrž mračen. Zdržujeme se asi tři hodiny, drei grossbier und bratwurst je docela slušná díra do kasy - skoro 10 e. Horší je časový skluz - dneska těch 150 asi neujedem.

Po sedmý jsme ve Frankfurtu/Oder, nábřeží super a moderní most do Polska. Když hledáme stezku ven z města, projíždíme čtvrtěmi, které už nejsou tak super.

Stezka bohužel končí, je po osmý, my dost vlhký a unavený, tak stavíme stany v ptačí rezervaci na dohled frankfurtských mrakodrapů. Někteří mají i vlhké spacáky, protože se ukázalo, že waterproof není waterproof (to jako brašny s pláštěnkou).

Ráno se musíme vrátit do města, stezka pokračuje kus po silnici, aby se později zalomila k Odře a zase jedeme po hrázi. Snídáme u turistického altánku, všude po asfaltové stezce jsou poházeny velké mušle říčních perlorodek - ptáci žijí v symbioze se stezkou - pouští ulovené mlže z výšky na asfalt a tak si otevírají cestu k chutnému vnitřku.

U Kostrynu zase objíždka, valíme i po silnici kolem 35 km/hod. a cestu si zpřijemňujeme v restauraci U přístavu (Zum hafen). Němců je všude dost, mají svátek, takže mohou sportovat na svém radwegu, i bruslařů je dost.

V Hohen Wutzenu se mi podaři prolomit opozici, je už po poledni a hlad mám zase jen já.... Zajíždíme do polské tržnice přes most a dáváme bigose a pivo, s Poláky se domluvíme. Jsou dost odvázaný z toho, že „Cesi na rowerach k Baltu“. Po vysvětlení jednomu z trhovců, že Čech a Lech byli bratři, dostávám zadara okurku-močáka, na kterou mám po obědě chuť.

Chvíli nám trvá, než nacházíme cestu mezi kanály Odry, všude jsou samá zdymadla a loďě. Cesta je pár km pěkná roleta po panelech, kde nám skoro ujíždí starší paní na dámském kole. Po čtvrté se shodujeme, že by bylo dobré využít sluníčka a usušit mokré věci. A tak na břehu kanálu stavíme stany, rozkládáme šaty a spacáky a nazí se koupeme v kanálu. Němci jsou z našeho tábora u vytržení, tak čekáme, kdy zavolají fopo (Volkspolizei). K pátý radši mizíme, a když vidíme ve Swedtu, jak se blíží další bouřka, mizíme do PL, kde doufáme ve snadnější nocleh a levnou véču.

Krajnik Dolny je typická polská pohraniční osada, složená z trhovců, hospod pro Němce a nevěstinců pro ty samý. Jedeme na Štětín a odbočujeme do vsi kus od silnice - a rázem se ocitáme v třicátých letech minulého století. Kostrbatá dlažba a dost zchátralé domy jsou kontrastem proti tomu, co jsme viděli v Německu. Zato lidé jsou tu daleko srdečnější. Pod velkým slunečníkem přečkáváme u místního krámu bouřku, a když chceme odejít hledat nocleh, dostáváme okurky od místního pěstitele a druhý nás táhne domů - přespíme v altánu na zahradě. Jeho kobieta není tak nadšená, my máme už pár piv a tak se ještě vracíme k obchodu.

Povídáme si o práci, politice, kobietach a pijeme pivo Bossman 12. Poslední pivo nám dává majitel – Supermocne - alkohol 9%, což nás sráží na kolena. Končíme družbu a dobře se nám spí.

Ráno se po anglicku vytrácíme, čeká nás poslední etapa, večer máme být u moře. Polskou blátivou cyklostezku zamítáme a začíná slalom mezi náklaďáky až do Štětína. Ale jsou tu i příjemné věci. Když projíždíme Gryfinem, vyšly si do města snad všechny kobietky a je na co koukat. Uměj se vyfiknout a nosit to. Jestliže se nám v Němcích líbilo tak 10% žen, tady je to tak 90%. Ale zas nevidíme žádnou sportovat na kole, což bylo v N docela běžné. To je asi ten rozdíl mezi Alemany a Slovany.

Po krátké zastávce u Lidlu ve Štětíně vyrážíme podle rady taxikáře na Golenov, ale asi po 10 km v hnusným provozu narážíme na čtyřproudou silnici, po které se nám jet nechce. Stařík s kolem a pytlem nám sice tvrdí, že se tam na rowerach normálně jezdí, ale odmítáme nasazovat život a vracíme se ke Štětínu, kde by měla být odbočka vedoucí po břehu přehrady.

Do toho Pavel zjišťuje ztrátu peněženky, a tak s ním jedu v úmorném vedru přes město zpátky na druhou stranu zjistit, zda ji nenechal v obchodě. Samo že ne, takže po pokusu telefonicky zablokovat kartu vyrážíme se zpožděním na Golenov.

Cesta je příjemná, vede po okreskách přes vesnice. Ke třetí jsme v Golenově a hned pokračujeme dalších 15 km do Stepnice, což je letovisko na břehu Štětíské zátoky. Ocákáme kola v první trochu slané vodě a sami se koupeme - vyhání nás až bouřka (neprší) a chuť na něco dobrého - kousek od pláže je rybí grill. Po čtyřech dnech pořádný teplý jídlo, ale skutečné rozbouřené moře láká, dojedem tam dneska vůbec?

Před šestou vyrážíme. Cestou se kazí počasí, a když přejíždíme po sedmý most do města Wolin (na stejnojmenný ostrov), vypadá to na déšť. Na Svinoušče vede zase jen dálnice, tak vyrážíme po okresce trochu zajíždkou. Asi po 1 km se dává do deště, tudíž se raději vracíme do „sucha“ pod dálniční most na kraji města.

Když tam stojíme, dává se do nás zima, protože fouká dost prudký a studený vítr. A tak když déšť trochu přestává, vyrážíme směr sever - nejbližší cestou k pobřeží. Po osmé jsme tam, ale moře nevidíme - je schované za lesíkem, který lemuje pobřežní silnici. Popojíždíme po ní k západu na Svinušče, ale přístup k moři nevidno, i když ujedeme asi 10 km.

Milan nám pořád maluje, jak rozbijeme stany na pláži u rozbouřeného moře, nám se ta vize taky líbí - a moře pořád nikde. U odbočky k nějakému hotelu projíždíme úzkou asfaltkou les, a když projedeme kolem hotelu, staneme u zábradlí, kde pod hlubokým (cca 50 m?) srázem prosvítá mezi stromy pláž a bouří skutečný Balt.

Po dvojicích se jdeme po úzké pěšince přivítat s mořem - když konečně stojíme proti řvoucím vlnám, je to pro nás suchozemce úchvatné. Trocha dojetí - na tacháku máme z Bělý 630 km. Začíná se šeřit a nám je jasný, že po pěšince kola s brašnama nesneseme - a i kdyby, ráno nevyneseme. Z grandhotelu se jdou asi majitelé projít s rotvajlerem, aby zjistili, kdo jim to tu loupe perníček....

Vracíme se na silnici, šeří se, poprchává a na každé cestě do lesa je zákaz vstupu.To nás sice neodrazuje, ale vlevo nacházíme les rozrytý od divočáků, a s těmi se kamarádit nechceme. Tak jsme nakonec rádi, že na kopci nacházíme opuštěné parkoviště a vstup do zubří rezervace - zubři se nám zdají přijatelnější než divočáci.

Na kraji lesa (zubři jsou o kus dál) je přístřešek se svačinovým stolem a lavicemi - náš azyl na noc, a tak až po desátý rozbíjíme tábor, máme dneska 180 km...

Trochu jíme (potmě) a zjišťujeme, že stůl (80 x 200) je zasviněný od svačících školáků a vosku svíček. Ke spaní nevhodný a případný pád na beton...., tak se Milan a Pavel na alumatkách rozbalují na zemi a my s Pepou na lavicích širokých sotva 30 cm. Bojím se, že až usnu, spadnu, a tak to zkouším na betonu. Za chvíli ale cítím jeho nepříjemný chlad, takže se vracím na lavici s tím, že noc probdím. Usínám na zádech, a tak se taky ráno k pátý probouzím, aniž bych spadl!!

Ve spacáku je docela příjemně. Zato venku docela kosa - oblíkáme všechno, co máme, je asi 12°C a fouká vlhký mořský vítr.

Sjíždíme do letoviska Wicko, kde se pobřežní silnice sjíždí s dálnicí od Wolinu, tak asi 10 km jedeme zase mezi kamiony. Směrovky nás navádějí do Kisboru, odkud pendlují nákladní trajekty na Usedom, přes asi 3 km široký průplav. Naposledy se setkáváme s vodami Odry, která nás sem přivedla, už dost smíchanými se slanou mořskou (ta v Baltu moc slaná není - oproti třeba Jadranu - asi menší odpar....?).

Naloďujeme se na přívoz a pak přemýšlíme, kam asi jede - hoši se jdou radši zeptat, abychom neskončili někde ve Švédsku.... Na přívozu je asi deset náklaďáků, hafo osobáků ve třech řadách a naše 4 kola. Převážejí se i kukavozy - Svinoušče má skládku na Wolinu, viděli jsme ceduli. Na Usedomu mají Poláci jen kousek území s velkým (po Gdaňsku snad největším) přístavem a vyvážet odpad do Němec by se asi prodražilo...

Moc to ani nehoupá, než se rozkoukáme, jsme naproti. Ještě asi 8 km kolem kanálu a jsme ve městě. Střed má lázeňský park, docela upravený. Nás zajímá přístav a cesta ke dvěma pevnostem po Prušácích asi z r.1850. Je dost rozbitá a okolí pevnosti je neupravené.

Hned v sousedství památky před větší kůlnou Polák buší do kusu železa kladivem, asi tu má živnost. Památka nepamátka - moc si jich tu neváží.

Obhlídneme přístav, majáky a vyrážíme do města na gábl. Nic se nám nelíbí a tak se stravujeme klasicky – v supermarketu, po dvojicích nakupujem a živíme se venku.

Pak už nikdo nemá chuť na hospu (ani zlotuvky) a tak jedeme „v Němcy“, jak hlásá tabule - na pěší přechod do sousedního Ahlbeku - mořských lázní.

Němci maj snad celý týden nějaký svatodušní svátky, tak berou hranici útokem. Je to z Ahlbeku tak 2 km a od hranice do Svinoušče to samý, čehož využívají podnikaví Poláci - hned za čárou parkuje asi 60 bryček s koly od auta tažených koňmi. Pro Němce praktická romantika - za levno v PL.

V Ahlbeku projíždíme korzem na pláž - krásná, písková. Z opodál stojící vilky se čtyřmi věžičkami na pilotech - letního sídla prvních mužů NDR - civí Němci, jak se ve 13°C svlékáme a vrháme do rozbouřeného moře. Není to ani tak studený a spáchat hygienu jsme už taky potřebovali.

Trochu projíždíme korzo a vyrážíme hledat stezku směr Anklam, který je už na pobřeží. Cestou se ještě zastavujeme ve městě, které dalo jméno ostrovu Usedom a pak už vjíždíme na padací most (Klapenbruck). Máme štěstí, je zrovna v akci a pouští plachetnice do průlivu okolo ostrova.

Zdá se to podivné, ale toho odpoledne jsem o jídle nezačal mluvit první já. Když před Anklamem míjíme „Fleisch-wurst-fabrik“, prohlásí Milan, že by nebylo špatný dát si buřt a pívo - souhlasíme všichni.

V Anklamu se spíš staráme kudy dál, je po šestý večer, tak si dáme jídlo až v další vesnici. Ta je bohužel až po 25 km cesty mezi melioračními kanály, bažinami se suchými stromy a pozorovatelnou v ptačí rezervaci.

Když někdy v půl osmé vjíždíme do vesnice, všichni míní, že v takový díře asi nic nebude. V zoufalsví z hladu se proto ptám prvního Němce : “Ich bin Gasthaus hier? = Já jsem tady hospoda“ (ano, stačilo přidat nešťastné Ich...). Ten na mě asi tak minutu zírá, zřejmě zkoumá, kde mám pípu...

Hospa tu je a ke klobáskám nám hostinská rozsvěcí svíčku - zřejmě lepší podnik. Snědli bychom jich každý nejmíň pět a piv taky, ale za ty prachy si to musíme vychutnat po jedný...

U další vesnice zahýbáme do lesa hledat nocleh. Je to divnej les, nikde rovinka, samý hrby a křoví, tady se spát nedá. A všude posedy Volksjágrů. Zabíráme dolík kus za vsí, asi dvacet metrů od silnice.

Něco rychle pojíst a zalízt do spacáku před dotěrnými komáry z bažin. V noci mě probudí divné zvuky - Pepa vedle mě na loktech něco pozoruje. „Co je?“ “Prasátka“, odpoví. A opravdu, asi deset metrů od nás si rýpá půlčák, pod stromy za ním jich je aspoň deset. Zatleskám a mizí za chrochtání a dupání. Měl jsem si je vyfotit, napadlo mě až potom.

Ráno prohlížíme solidně rozrýpaný les okolo, není to dobrý pocit, ležet bezbranný ve spacáku a kolem se prohánějí kňouři.. Snídáme u turistického stolu kus dál po stezce a pak nás čeká odměna za naši cestu - asi dvě hoďky na krásné pláži u Štětínské zátoky v Uckermunde, koupání, pivko.....

Před obědem vyrážíme, loučíme se se slanou vodou, ještě kus a máme objetou zátoku. Stezka vede po vesnicích Pomořanska, někde je to jako u nás. Dáváme si lahváče (mají i rádler-pivo + c.limo) za euro a pozorujeme strýce u stolu - každý má před sebou lahvoně a koš u krámu je plný prázdných placatek od šňapsu. Prostě jako u nás na vsi, kde taky není hospa...

Cestou dál trochu kufrujem - jedem po jiný stezce, zajíždíme tak 7 km. Odchytávají nás grančáci ve VW a po prohlídce pasů radí, jak co nejpříměji k hranici - jsme na úrovni Štětína u Lockenitz. Bohužel potřebujeme sjet ještě asi 40 km na jih do Mescherina.

Stezka se nám zdá klikatá, tak kalíme po okreskách. Vítr fouká samo proti, teplo taky nic moc. Krajina je dost vlnitá, a když šlapeme po úzké silničce do kopečka a bavíme se, nevšimneme si auta za námi. Jede už asi dlouho a nezatroubí. Rychle uhýbáme a paní stáčí okno spolujezdce a volá “Entschuldigen“ - jsme v šoku! U nás by nás ztroubili a ještě nahnali do příkopu. Inu jiný kraj...

Před Mescherinem uhýbáme na přechod do Grifina, odkud chceme popojet vlakem 80 km k Frankfurtu/O. Poptávám se jako oficiální překladatel výpravy na stanicu pociongovu a směrují nás do kopce, kde nacházíme Dvor kolejovy - zřejmě místní slang.

Zjišťujeme, že nám ujel vlak o 5 minut. Je po šestý a další jede v devět. Musíme si stejně směnit zlote - najít otevřený kantor dá fušku. Pak Biedronka - polský supermarket, kde nakupujeme jídlo na cestu. Jíme už týden samé paštiky, pouze Milan to ve Svinoústí zpestřil Smialcem s cybulou. Myslel, že je to paštika a bylo to sádlo s cibulí. Preventivně dupem ještě jednou do kopce koupit lupeny na vlak a zbytek zlotych projídáme a propíjíme ve fritárně u kostela. Máme to akorát na vlak.

Kola se tu dávají do vagonu s nápisem „Tovar režny“, jsou tam lavice podél. U sedadel s maxi stolky sedí Poláci s lodními kufry a po stole i pod ním se povalují lahve a plešky od piva. Vmačkám se na lavici mezi Milana a pejzatého Poláka s pronikavým pohledem, jímž propaluje mou ledvinku, když vyndávám lístek. Průvodčí souseda odvádí, nemá asi lupen, tak se roztahujem po lavici.

Za chvíli se vrací a sebevědomě mě chce vyhodit z místa - odkazuji ho na volné místo vedle. Nelíbí se mu to, ale vytahuje lahváče a po vypití ho vyhazuje z okna, je slyšet jak sklo praská na výhybce... Ač se tu nemá kouřit, v oddíle je mrak kouře a jen když se přiblíží průvodčí, odhazují cigára pod lavici a odcházejí na chodbičku jako že nic. Protože to pod sedačkou začíná doutnat, házím cigára ven a oni je pak marně hledají. Jak se blížíme ke konečné v Kostrynu, vlak se prázdní, vystupuje i soused s pronikavým pohledem, vracející se zřejmě z výkonu trestu. Po zemi se válí hromada lahví a plechovek, na konečné už čeká uklízecí četa a na peronu pořádková služba Armii bronowej.

Vystoupit v cizím městě v 11 večer a hledat nocleh, znamená odjet kus za město, po průmyslové zóně najít zarostlou louku a uložit se na zem, ať je jaká chce. Anatomická krtina pod hlavou je nadstandard. Spí se mi docela dobře, ale stejně, jak začne ve 4 hod. trochu svítat, jsme vzhůru.

Jak se začneme balit, vyplašili jsme zřejmě jakéhosi ptáka na hnízdě, který se snaží odvést pozornost přelety směrem od hnízda a kejhá tak hrozně, že se nám dělá husí kůže. Ti, co ještě leží, mají pocit, že se blíží nějaké hrozné zvíře.

Sjíždíme zpět do Kozstrynu, a protože je půl pátý a my nechceme, aby celňáci měli dotěrné dotazy, kde jsme spali, stavujeme se na pumpě a náš nejlepší kamarád Pepa (má ještě zloté) nám kupuje teplou snídani.

Těch posledních 30 km podél Odernajsky si vychutnáváme. Chvíli stavíme a sledujeme východ slunce z oparu nad řekou rozlitou do několika ramen, ptáci dělaj neuvěřitelnej bugr a my se kocháme a fotíme.

Najít ve Frankfurtu nádraží je brnkačka, akorát kasu nemůžeme najít. Po chvíli chápeme, že je to DB Reisburo - mysleli jsme, že je to cestovka. Žoviální úředník za jedním z pultíků (Milan s ním šprechtí englicky) nám dělá radost, do Žitavy to stojí všechny čtyři i s koly jen 74 euro a jede to před devátou.

Do Cottbusu jedem regiem, proti Polsku dost pokrok, kola máme u sebe. Přestupujeme do letadla - tak bych nazval klimatizovaný vlak, kde jsme museli sundat brašny a připoutat kola. Roznáší se tu káva a Pepa z nedostatku tequily objednává šampáňo - každý lahvinku 2 dcl za euro šedesát, na úspěch cesty...

V Žitavě jsme před jednou a za půl hoďky sedíme na Kristýně a cpem se za naše. Dělá se mi nějak šoufl, cesta domů přes tolik kopců je utrpením, nevím, jestli jsem se přejed, ale asi organismus, který dostal při nicnedělání ve vlaku signál, přepnul na nouzový režim nebo co.

Doma jsme po šestý a já mám natočíno 1020 km. Je mi pár dní šoufl a zjišťuju úbytek asi 5 kilo. Ale stálo to za to, cíl jsme splnili, i když by to šlo méně drsnými metodami. Třeba jet víc na lehko a spát v penzionech a jet to delší dobu. Ani jedno si asi zatím nemůže nikdo z nás dovolit, proto - Kolovandru zdar!!!

Luboš Andrš