Když jsem se jednou letos v červnu probral z mrákot po těžké šichtě, uvědomil jsem si, že je třeba zajistit nějaký odvaz na léto k regeneraci organismu. Mé oko padlo na nabídku Adventury, která slibovala, že s regulerním zájezdem na Zak. Ukrajinu vezme několik šílenců, které vypustí v Užhorodu, aby je po týdnu útrap v horách nabrala v Chustu.Bohužel, v červenci mi sdělili, že zájezd se nekoná, ale nám zajistili víza a jízdenky na linkový autobus Praha-Chust, který využívají ukrajinští gastarbajtři na cestu domů. Podle toho je i směrován přes Polsko, aby nemuseli platit slovenské tranzitní vízum.

A tak jsem 19. srpna před polednem vytlačil své kolo s brašnami, stanem a malým baťúžkem na zádech ze stanice metra Želivského a jal se shánět stanici mezinárodní autobusové dopravy. Odpočívající řidiči DP mi sdělili, že tam nic takového není, akorát na konci stání to odjíždí na Ukrajinu a naproti na Bělorusko, ale tam se nikdo z nich neodváží. Když jsem se zaradoval, že je to můj bus, přidali několik příhod o „raketýrech“ vybírajících mýtné a popřáli mi šťastnou cestu. Na mém stání stálo několik lidí s „čemodany“ a zvědavě okukovali mé kolo a tak jsem s nimi zapředl rozhovor o jejich domovině, vodce, pivu a tak, na což reagovali velice přátelsky neb se těšili domů. To už se pomalu sjížděli ostatní cyklisté i náš velký vůdce Petr Rumler, který měl jízdenky, víza a tu čest vést naši výpravu. Kupodivu ani s nakládáním kol do podpalubí přistaveného Neoplánu nebyl problém, stačilo vyndat přední kolo a stavět biky vedle sebe na stojato!

Cesta začala v úmorném vedru, takže jsme na každé zastávce doplňovali tekutiny z pípy a z následného dřímání nás rušil jen zvoníci mobil blonďaté ukrajinské hrošice, která seděla přes uličku. Před Frýdkem-Místkem nás zastavili policajti s majákem, onu dámu i se zavazadly si vyžádali z autobusu a odvezli s sebou. Dál už naše cesta probíhala za občasného dušení Ukrajinců našimi a Polskými celníky celkem v klidu. Ráno za ukrajinskými hranicemi směrem na Lvov a Strij začala terénní vložka, která skončila až ve čtvrt na pět odpoledne v Užhorodě. Po cestě jsme se pohybovali 30-50 km rychlostí a stále se vyhýbali makedonským stavbařům, opravujícím za prachy EU mosty a silnici E-50 z tankodromu na evropskou magistrálu.

Po směně valut a lehkém občerstvení v hospůdce na nábřeží Uže vyrážíme ze Zakarpatské metropole proti proudu této řeky. Brzy se začíná šeřit, takže se ještě před Perečinem utáboříme stranou od hlavmí silnice v lesní rokli.

Ráno doplníme vodu z minerálního pramene s medvědem (slouží hlavně na doplňování chladičů okolojedoucích Zilů) a pokračujeme na Velký Bereznyj. Petr se snaží vyreklamovat u místních četníků boty a foťák svého kámoše Slávka, který tady byl vloni oloupen, uvedené předměty byly ponechány pro soud jako předmět doličný a my jsme sem jeli vlastně hlavně kvůli tomu. Zatímco se dozvídá, že boty jsou v trezoru (i když v nich už dávno běhají jejich haranti) a v sobotu nejsu klíče k mání, my si dáváme v hospůdce pelmeně a pivsona.

Cestou dál si všímám zajímavé věci. Kdykoli potkám u silnice nějaké domorodce, se zájmem si prohlížejí naše barevné helmy, dresy a bagáž, až jejich oči sjedou dolů a zjistí, že šlapeme,což na jejich tváři vyloudí úsměv, protože šlapat je to poslední, po čem místní asi touží (kromě dítek tak do 12 let). Snem každého „týnejdžra“ je vytuněné žígo nebo motocykl IŽ a cígo v koutku rtů.

K večeru dorážíme do Užoku, kde konečně odbočujeme z asfaltu po šotolině do horské vesničky Husnyj, kde budeme nocovat. Vypadá to na déšť, tudíž s díky přijímáme nocleh v místním „klubu“, postaveném někdy v sedmdesátých létech, aby i mísní pastevci mohli na schůzích provolávat slávu „komunističeskoj pártii“. Skrývá sál s pódiem, promítací kabinou, fungující „bibliotěkou“ a kanceláří - čí, to nevím.Všude zapracoval zub času a okna sálu, ve kterém si steleme na chatrné podlaze, jsou zatlučena prkny a igelitem. Ivan, který nás sem vpouští, nám nabízí i elektřinu, kterou se pokouší již za šera se svým pomocníkem oživit na sloupu el. vedení, stojíc na vysokém žebříku. Vytváří několik efektních ohňostrojů (Křižík se svou obloukovkou by záviděl), leč elektřina zůstává mrtvá. Nám to nevadí, vaříme si na schodech před domem, a když po jídle odpočíváme (lahve vodky kolují), vyloupne se ze šera opilec, který se představí, že je místní horár ,rozloučí se, rozloučí se, ZASE SE ROZLOUČÍ, a stále podává ruku dvěma nešťastníkům, co stojí dole pod schody. Asi po dvaceti minutách (!) se unaví a zmizí v temnotách. Typický případ pohostinnosti místního obyvatelstva dovedený ad absurdum domácím špiritusem.

V noci se skutečně strhne bouřka, a tak ráno vyrážíme mokrou stopou, brodíme několik potoků a přes louku se konečně v sedle napojujeme na cestu, po které jsme mohli pohodlně vyjet, kdybychom se dole kousek vrátili....Na louce stojí branky, zřejmě se tu hraje fotbal, ale kdo ho tu hraje? Na každou stranu je to do vesnice z kopce 2-3 km. Až cestou dolů do Raztoky začínám chápat, že je to široko-daleko jediné jakž takž rovné místo.

Po občerstvení v „magazinu“ (pivo-rybičky) se mírné mžení mění v nepříjemný déšť, který nás provází 40 km po asfaltkách až do odpoledne, kdy přes N.Vorotu a sedlo nad ní sjíždíme promočeni do Volovce. Neomylně míříme do „restoránu Sauna“, kde na nás čekají kamarádi kteří nás minuli, když jsme se občerstvovali cestou v krčmě.

Hostinec je to dost luxusní, takže se nám - deseti promočeným a propoceným cyklistům - daří ho úspěšně zasmradit, nad čímž ohrnují nos zástupci místní smetánky, kteří si sem jdou v neděli odpoledne vypít svou kávu. Chlapcům od Domažlic se nejvíc líbí Magika fon Čáry, jí se zase asi nelíbí kaluže vody pod námi. Spotřebu máme ale dobrou, číšníka v saku jsme zpotili jako o žních, a tak nám nikdo nenaznačuje, že jsme nežádaní.

Žádná pohoda se nedá natahovat do nekonečna, tudíž neradi opouštíme po šesté podnik a vyrážíme na Skotarské, kde táboříme u staré paní na zahradě. Máme veškeré pohodlí - přináší nám vodu ve vědrech, v rohu zahrady stojí zděná kadibudka, která se na podmočeném terénu nahnula dozadu, takže posez je silně „chopperový“.

Horší je to s naší bagáží. Já mám mokré úplně všechno včetně spacáku a jediný suchý hadry jsou ty cyklistický, který na mně jakž takž uschly v hospodě a cestou sem. Zachraňují to Domažličáci, na párty v jejich stanu se vešlo sedm lidí. Dvě lahve vodky dokáží rozproudit krev natolik, aby se dalo zalézt do mokrého a pokusit se o spánek.

Slunečné ráno napravuje nepříjemný dojem z chladné noci, spacák na mně do rána uschnul. Nějak bylo, nějak bude, s plným břichem houby zle, a tak spokojeně odrážíme od „ABC magazinu“ směr sedlo hraničního hřebenu - kus se dá jet, ale výše v rozbahněných kolejích po „gruzaviku“ už jen tlačit.

Odměnou je nám slunečná siesta na sedle, sušíme věci, a překrásné výhledy při sjezdu na Oporec.Tam najíždíme na „silnici“, která je místy štěrko-asfaltová, ale většinou šotolina se spoustou louží. Přes Tarnovku, což je nevábná horská obec z jedné strany lemovaná náspem trati, na Slavské, které je už něco jako horské lázně. Míjíme několik socialistických ROH hotelů a brzdíme u stánku s „rozlivanym pivem“. Dlouho se nezdržujeme, čas pokročil, a pádíme dál na Rožanku.

V Dolní skládáme někteří u „magazinu“ bobříka odvahy (ochutnáváne nejdříve chalvu, což jsou mleté oříšky a slunečnice s medem - vypadá to jako kyt, poté sušenou rybu - aspoň vím, po čem smrdím, když jdu spát večer zase za prase). Vše zaléváme točeným, které v „magazinu 3x4 m“ taky mají.

Vůbec je tady „magazinů“ jako máku, v každé i malé vesničce 2-3. Kdyby věděli co na ně chystá moloch kapitálu se supermarkety... ( Je to asi pět let, jeli jsme s rodinou na dovolenou a v Táboře jsme se stavili v „Kaufáči“ pro mináž. Zatímco žena nakupovala, já pozoroval asi pět evidentně ukrajinských děvuch, jak se fotí před plnými regály a vitrínami. Ale to jsem odbočil...) Nad Dolní je Rožanka Horní a tam budeme spát. Petr jede dělat kvartýrmachra a my čekáme u knajpy, aby ti vzadu nepřejeli. Začíná být kosa, jsme skoro v 1000 m, a tak se jdeme zásobit alkoholem na noc, abychom nezmrzli. U stropu „knajpomagazinu“ visí jen mdlá lampička asi na baterku, takže do regálů svítíme čelovkami a vybíráme svá čůča. Vesničané za námi nemají čelovky, ale umí si na rozdíl od nás říci co chtějí.

Nocujeme u hospodáře na jeho louce nad domem, což je svah 45 %, na spaní máme terásku se svahem jen 15 %, takže celou noc spím jako ta kráva z bombardéru v Národním lovu.

Ovšem ranní výhled z našich ptačích domků stojí za to! Bohužel vidíme i kus cesty, která nás čeká – tlačení na poloninu Černá repa 1340 m. Za dvě hodinky jsme nahoře, ale těch posledních sto metrů připomíná výtah.

Polonina je porostlá borůvkami, které teď koncem srpna teprve dozrávají, takže se při kochání krajem můžeme i napást. Když se nabažíme, užíváme si celé odpoledne sjezdíků (nějaký kopec nahoru taky byl). Večer táboříme kousek nad Mežhorje u přítoku Riky, kde je velice příjemné tábořiště. Stůl s lavicemi můžeme brát jako nadstandard (a to si prosím nedělám prdel z průvodce).

Další den se poflakujeme po trhu v Mežhorje, baštíme si v restoránu a pak funíme do kopce na Siněverské sedlo, což je 10 km krpálu. Vynahrazujeme si to ve známé kolibě v Siněveru, kde jsme se zdrželi se zdravým jádrem výpravy až do večera. Nebudete nám to věřit, ale seděli jsme u koliby, pili jedno pivo za druhým, šašlikem to proložili a najednou se šeří. Vyrážíme proto za zbytkem výpravy, který se utábořil o dva km výš. Tábor je až za Těreblou, jejíž proud musíme přebrodit i s kolem, ale za to nás v noci nikdo neotravuje.

Na druhém břehu u silnice táboří „Uáčka“. Mají svátek odtržení od Ruska, takže vyrazili autem do přírody. Sedí u ohně a vodka zřejmě teče proudem, protože se za chvíli dají do zpěvu, tudíž můžeme slyšet „Skal a stepí, divočinou“ a jiné častušky, co do nás hustili na základce za totáče.

Ráno vyrážíme na Siněverské jezero, „Uáčka“ na druhém břehu nám pomáhají tahat kola z vody a předvádějí zdejší pohostinnost. Rozprostírají koberec a nabízejí výbornou polévku ze zeleniny a masa (co na tom, že ji vařili nad ohněm v pozinkovaném kýblu a vodu nabrali přímo z řeky, nám to chuť nezkazí). Večer se smáli našim hochům jak se plahočí přes řeku k pramenu, my se smějeme o 5 km výš, kde uprostřed řečiště stojí žígo a prochází kompletní očistou.

Pod S. jezerem vyrostlo za ty dva roky, co jsem tu nebyl, několik hotelů a taky vybírají vlezný. Počítám, že tak za deset let z toho tady bude Disneyland. Na další dny hlásí deštivo (někteří jedinci si nechávají posílat počasí z netu SMSkami z domova!), takže se stahujeme pod střechu k Natálce do Koločavy.

Její pension z četnické stanice (u studny na dvoře ležel prý mrtvý Nikola Šuhaj) není ještě zdaleka dobudován, nám však spaní na podlaze z neohoblovaných prken nevadí a dole je příjemná restaurace s točeným Oboloněm.

Večerní program je sauna v domku po Natálčiných rodičích, což je skoro na druhém konci Koločavy. Přicházíme tam již za šera a předpověď počasí se vyplňuje. Nad okolními horami řádí bouře tak, že se saunujeme chvílemi potmě. Přikládat se chodí dírou v plotu zřejmě k sousedům, ještě že je tma. Ochlazení má být v železné vaně připomínající důlní vozík, naplněné mírně kalnou dešťovkou. Proto raději využíváme přírodních živlů a sprchujeme se pod okapem.

Do penzionu jdeme v dešti jen ve slipech, všude je tma (veřejné osvětlení asi neexistuje). Cestou nás vyleká černý kůň, který těsně před námi proběhl (asi vyplašen psem). Po obci je mnoho spadlých stromů, bouře to musela být řádná, tudíž vděčně přijímáme Natálčinu střechu .

Ráno krápe a tak se poflakujeme po Koločavě. Cestou na krchov k rovu Nikoly Šuhaje se stavujeme v krámku Domácí potřeby/Drogerie (jak bych to u nás označil), podívat se, zda nemají kravské zvonce jako suvenýr. Místo toho si dáváme lampy domácí gorilky, na decku dostanete položenou sušenku na zajedení. Ne že by to mělo ocas, ale je toho dost - za pouhých 50 kopějek. Zahříváme se i cestou zpátky a znalci, kteří se hádají, z jakého ovoce to je, nechtějí věřit, že z cukru a kvasnic.

K večeru přijdou do penzionu pěšáci Moraváci, co tu včerejší slotu přežili na vrcholcích hor, v jediném stanu,co jim neulít a mají všechno promočené.

Při večerní procházce ke kostelíku s hroby českých četníků, pozorujeme, jak zde nakládají s odpadem. PET lahve a podobný sajrajt sypou v centru obce pod most, odkud ho odnáší zřejmě několikrát do roka velká voda.

Ráno se loučíme s Natálkou a podél Terebly odjíždíme k Tise. Cesta střídá asfalt měnící se v něco jako oranice a skládka štěrku dohromady. Prohlížíme si přehradu a je nám divné, že má jen přelivovou hráz a žádnou turbínu na výrobu proudu. Až doma mi jeden Ukrajinec vysvětluje, že ta je v druhém údolí i s druhou hrází.

Cestou pozorujeme ve vesnicích svátečně ustrojené lidi, všude plno aut. Je sobota a prý svátek nanebevzetí. Cestou odbočujeme 2 km do lesa k „monastýru“. Na nádvoří září zlaté věže. Když se chceme po mši mrknout dovnitř, nejdřív nás lustruje matka představená, a když se nenecháme odbýt, začne pop ze sakristie hystericky ječet “Odiďetě, odiďěte“ a zamkne za námi. Doufám jen, že příští den nebude vesničanům kázat o pistáciových ďáblech a vyrážíme raději dál směr Chust.

Konečně sjíždíme k Tise a pokračujeme podle ní po hlavní magistrále do Chustu, kde naše putování končí. Ne však zážitky. Hotel, kde spíme, noční život a ukrajinská televize, kterou můžeme sledovat na pokoji, nás rázem přenáší o 20 let zpět. Zaplivané autobusové nádraží to ráno jen podtrhuje. Jezdí tu podivné autobusy, původně na benzín 76 oktan, který tu všude prodávají a smrdí, jak když u nás jezdili Rusáci. I když stojí jen asi 11 korun litr, je to při velké spotřebě asi dost, a tak většina busů jezdí s osmi jako autogenovými lahvemi na plyn na střeše.

Těšíme se, jak budou čumět, až přijede náš Neoplan, bohužel nepřežil nástrahy zdejších silnic a tak přijela Karosa. Nastává problém, kam s koly. Nikdy bych nevěřil, že se do dvou schránek pod Karosu vejde deset horských kol, stačilo vyndat kola a pedály!

Tím naše trable nekončí, neboť máme místenky s čísly kolem 50, které v Karose samozřejmě nejsou, takže se nás snaží agresivní „děžurná“ v Mukačevě z námi obsazených míst vypudit. Petr jí vysvětlil, že až nám ukáže naše místa, rádi jim uvolníme jejich. Cestující si sedají, kam můžou, my máme obsazený zadek busu. Raději nechodíme na zastávkách ani močit, aby nám je někdo nezasedl. Při kartách a vodce jsme chvílemi tak hluční, že nás „Uáčka“ okřikují, asi nám závidí vodku, po které po očku koukají. Marně jim vysvětluji, že jsme se to naučili u nich. Přejíždíme Karpaty a podél Dněstru ho valíme k polským hranicím.

Poláci jsou dobří strážci Unie, takže tu včetně ukrajinské strany trávíme skoro čtyři hodiny, to na naší ani ne dvě.

Prostě jsme si cestování užili, odpíchli jsme to z Chustu po jedný v neděli odpoledne a na Želivárnu přirazili v půl osmý večer v pondělí, tzn. poctivých 30 hodin v busu, u kterého vypadávala čtyřka, zrovna když byl Divoký Ivan (tak jsem si pojmenoval mladšího řidiče s výrazem hazardního hráče) v nejlepším předjíždění, a sedačka přede mnou se pravidelně sklápěla i s Ukrajincem na mé bolavé koleno, takže jsem si ho raději omotal bundou.

Ještě mi prosím vás vysvětlete, proč se ode mne cestující v metru cestou domů tak štítivě odtahovali. Co maj proti mejm hodobožovkám????*

 

Ljůboš Andrš-Andersen

 

*Riflové kraťasy, které jsem si šetřil na cestu, mi zmokly a po usilovném sušení na každé štaci pouze zplesnivěly. Jiný jsem neměl, tak co naděláte....

 

Drobné postřehy, na které jsem při psaní zapoměl a bylo by jich škoda :
V dálkových busech obvykle promítají na dobrou noc film. Ukrajinci nezklamali. Jejich „akčák“ se odehrával v současném Srbsku, místní gorily terorizují obyvatelstvo horské obce po nedělní mši. Když vypukne konflikt mezi nimi a zasahujícími Francouzi z UNPROFOR, pop, zřejmě bývalý příslušník OMON, vytrhne banditům lehký kulomet a postřílí tu svoloč do posledního. Zbytek filmu hraje rocková kapela a v prostřizích vybuchují auta, domy, lidi, což mají být zřejmě popovy vzpomínky. Naštěstí usínám...

V poledním vedru pod Černou Repou dumáme, jak se dostat do civilizace. Odkudsi se zjevuje babuška v ustřižených holínkách a vede nás asi jeden km, aby nám ukázala zkratku do údolí. Je to docela legrační podívaná na babušku a cyklisty tlačící kola s bagáží za ní. Když jí nabízím pití, oboří se, že chce pět hřiven. Dostává je od Petra a my jedeme dál.

Každý v Zakarpatii má někoho pracujícího v Čechách a tak jsou k nám přatelští. Odkud jste? Z Prágy - tam je náš Mišo. Kam jedete? Do Chustu? Deset km před ním bydlí naše Nasťa, v té a té vesnici, zastavte se, nechá vás přespat. (Kamarádovi v Čechách praskla na hlavní silnici hadice od chladiče. Provizorně to spravil, ale vodu nesehnal. Nikdo mu neotevřel. To se vám na Ukrajině nestane.)

Hotel v Chustu byl pohostinný po tolika dnech v terénu, hlavně sprcha, ale když mě nepřestávala dřít něčím potřísněná larissa bez povlaku, vytáhl jsem si raději spacák. Ráno jsem nabídl svého Colemana na plyn k přípravě snídaně na nočním stolku i svému spolubydlícímu, jeho benzínový vařič a požární čidla na stropě by nebyly dobrou kombinací.

Z celníků dopadli v hodnocení nejhůře ti ukrajinští. Nás si nevšímali, ale mezi „Uáčky“ si našel při kontrole pasů báťuška s LP deskou na hlavě několik obětí, které byly postupně vyvolány na celnici a při návratu sdělovaly svým sousedům : Děsat tolárov!

K A N Ě C P I S M A .

 

 

Lubomír Andrš